Jak se dostat ze zamilovanosti a neublížit (si)

Probleskoval mezi mnou a Jím proud. Sem a tam. Červené rychlé tenké blesky. Rozřezávaly mi pevnou, celistvou strukturu na jednotlivé díly – jednotlivá mihotající velká vejce. Jako bych se najednou rozložila na vrstvy. Vznikaly matrjošky, které zapadaly do sebe.

Jednotlivé, vejci podobné bloky husté pěny, se začaly od sebe oddělovat a zároveň se sebou komunikovaly těmi záblesky. Každá pěna si vytvářela svůj obal a pak se stala tím obalem. Místo rotujících vířivých, neustále se oživujících a navzájem se respektujících spoluvln, vznikl hutný, zamrzlý, nekomunikující obsah. Hádavá a nepřizpůsobivá těžkotonážní struktura.

Charakter osoby se vyčlenil z charakteru společnosti. Pocit nepohodlí a oddělení od všech kolem. Jako by se z husté pěny společnosti vyloupl kokon ve tvaru jdoucího člověka. Zůstala tam po něm jen tmavá díra. Tak jsem se vnímala, když si mne v mysli ukotvil člověk. Protože lidská mysl prostě taková je.

Hlava mi ztěžkla a nevěděla jsem, jak si s tím poradím. Chvíli se to dalo vydržet, pár týdnů, pár měsíců, pár let. Pak už to bylo k nevydržení. Hádky, nesrozumitelnost, nepochopení, oddělenost. Smutek, samota. Bolelo to. Všude. Co dál?

Rozhodla jsem se to změnit. Do vesmíru jsem zavolala: „Pomooooc!“. A potvrdila : „ANO, souhlasím s obnovením sebe samé.“

V zadní části lebky jsem znovu zacítila otvor. Tam kdysi byla hranice chrámu pospolitosti. Celou dobu tam nejspíš ten otvor byl, ale nějak mi unikl. Zavnímala jsem, že se do něj pomalu začíná vsunovat zlatý hádek. Sjednocení s prapůvodními krystalovými strukturami nové Země sice už dávno zmizelo se zamilovaností, ale TOTO mi něco připomíná! Je mi to velmi blízké! Začínám si uvědomovat – ZLATÍ. Nabízejí mi svůj portál. Nejspíš vědí, co se mi stalo, ale nemohou a nedokázali se mnou komunikovat. Kvůli růžovému šílenství, otisku v mysli člověka a následnému rozkladu jsem nebyla schopna je lokalizovat.

ZLATÍ. Tolik jsem o nich slyšela. Přebrali kdysi úkol propojit zemského člověka s prapůvodní společnou božskou světelnou strukturou. Roztomilí, ale nespolupracující. Hýřící radostí, nezávislostí, spokojeností a věčnou hravostí. Alespoň tak se to jevilo nám, kteří jsme zůstali po rozpuštění společné struktury a odchodu některých Našich. Stalo se to po rozkolu dvou částí ve společných radách galaktických skupin. Bylo tak některým umožněno získávat zkušenosti v tělech nekompatibilních s naší hlavovou strukturovanou bezčasovou stabilní skupinou. Vznikl tak nesourodý vesmír v podvesmíru našeho kosmu.

Mám opravdu nabídku přijmout? Zůstanu opravdu v zemských vibračních hladinách tak dlouho, až dojde k úplné destrukci mé původní nové Země? Mám ještě čekat?? Ano, přijímám.

Cítím zlatý prach. Jako by se mou strukturou prohnal tichý vítr a nafoukal zlatý prach do všech mých rozjitřených, unavených, blesky-zraněných a rozřezaných částí. Přichází úleva. Postupně mi dochází, že jsem v prostředí, ve kterém je možné zase pocítit pospolitost, podporu a možnost si oddechnout.

Vítr času mne donesl do útrob chrámu. Zlatý písek vyplňuje všechno, co dřív bylo mou strukturou.

WOW! Je to znovu tekoucí, plazmatické, jisté a bezpečné. Hustota není pevná! Je to tok! Objevila jsem možnost odpojit se a vymanit se z té už trochu moc lepivé, zatvrdlé, neprostupné a trhající se růžovo-fialovo-stříbrné vaty zamilovanosti. LEPIVÉ ŠÍLENSTVÍ, tak nádherné, tak omamné a přitom tak zraňující už není pro mne a mou Zemi. Naše nové vědomí už opustilo dospívání a přechází do rozvášněnějších, hustších vln a mateřštějších proudů. Zacítila jsem SEBE.

Postupně mi dochází, že jsem se potkala s mou původní rodinu. Aha! Úplně jsem na ni zapomněla! Cítím se zase doma! Ne tak doma jako dřív, kde jsme se učili v prvním vesmíru jako děti, ale úplně jinak. Vracím se zpátky z učení do zóny, která prošla dlouhým přerodem bez mé části.

Aspoň tak jsem to dosud vnímala. Moje učící se část mohla být, po prolití zlatými písky času, propojena se společným vědomím této – už pro dnešního člověka – neznámé skupiny. Ocitla jsem se v beznávratové omývací a integrující zóně. V chrámu BOHYNĚ BAS(E)T-chrámu zlatého písku času (dnes se jí říká Sfinga).

Ležela jsem v podzemních hladinách nádherné duhové Sfingy. Přes její kočičí hlavu (dnes je tam trochu jiná hlava) procházely duhové, pomalu rotující proudy dvanácti barev. Každý z nich omýval a opravoval svou vibrační, více-rozměrnou vlnou propoje mezi mými oddělenými částmi z dob ukotvení mé osobnosti v mysli nesvětelného Člověka. Začala jsem se cítit opět celá, svá. Moje tělo se konečně zvětšovalo, až jsem mohla být znovu rozprostřená po celé délce tohoto posvátného chrámu.

Pak Světlo vtisklo vzor z přední části lebky kočky do mé vnitřní paměťové struktury. Obnovilo to tak původní, už zamrzlé, pohyby těla a umožnilo spolupráci hlavních svalových skupin s postranními vřetenovými svaly spojených pod třísly. Troj-pyramida – základ všech pohybů a vůle – může být znovu obnovena.

Proud husté, měňavé, středně-modré kapaliny, přitékající do chrámu mezi předními tlapami Sfingy, propojil místo usazení mé lebky (atlas) s místem pod bedry (kříž) podél páteře a uzavřel tak přístup lidským neposvátným sexuálním vědomým atakům. Byl obnoven můj chrám pospolitosti a s ním i chrámy důvěry, přijetí a bezpečí.

Najednou jsem se mohla postavit na nohy a prostoupila jsem chrámem ven. Byla jsem očištěna od změn v mé struktuře. Poznání toho, co se stalo, ale zůstalo. A přitom nenarušovalo mou původní tekoucí podstatu.

Jsem zase zcela sama sebou. Moudřejší o zážitek zamilovanosti, ztráty celistvosti a zážitek vstupu do Zemských vibrací. A – jsem MODRÁ.

Poznámka ke kopírování:

Tuto českou verzi je možné v nezkrácené a neupravené podobě dále kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, pokud bude připojena celá tato poznámka včetně všech zdrojů i s aktivními odkazy.