Jak jsem spadla do času

Co se to stalo? Výbuch? Záření? Kde jste všichni? Jak se dostanu domů? Nevím, kde přesně jsem a co dál! Tam, kde bylo doma, je teď jenom velká černá díra. Vír, ke kterému se nedokážu přiblížit. Co se to stalo?

Šla jsem si pobýt do nádherné zemské přírody. Ty lesy! Obdivuju je. To je nádhera! Tolik vůní, tolik vláhy. Duhové kapky rosy na zeleně jiskřivých listech dubů. V temných koutech pavoučci mezi kapradím tkají své kruhové sítě. Skrz ně problikávají kapičky ozářené slunečními paprsky. Klesla jsem ještě níž, až jsem se dotkla hladkého mechu. Miluju spojení s jemnými vlnkami drobných rostlin nosící vodu. Na mýtině zavonělo živé, čerstvě obnažené dřevo. Zatajila jsem dech. Ach!  Na mohutném poraženém kmeni, zády ke mně, stál Člověk. Nikdy jsem ho nepotkala zblízka.

Upozorňovali mne doma na opatrnost při komunikaci s lidmi. Byli jsme pro ně téměř neviditelní. Naše těla jen lehce probleskovala září v jejich myslích, jako záchvěv horkého vzduchu v parním létě. Nemají propojené vazby pro přímé vnímání. Jsou zatím odkázaní na usměrňované odrazové světlo. Jsou tak ztracení v kruhovém labyrintu, který vnímají jako tok času. Jejich těla proto stárnou a neumí komunikovat se základním chrámem regenerace.

Byla jsem fascinovaná hrou svalů na holých zádech a pažích. V ruce držel nástroj, kterým opracovával strom. Pevně stál na poraženém kmeni. Pod látkou se rýsovaly pružné svaly tam, kde my na nohou už nemusíme mít tolik výplně. Jeho šíje pulzovala napětím a rázy. Přenádhera. Zacítila jsem růžovo stříbrný vítr. Obnažil mou zónu propojení. Nevšímala jsem si toho, ale nešlo tomu odolat. Svět se zastavil. Všechno se zastavilo.

Otočil se a seskočil z kmene. Nedokázala jsem se pohnout, nedokázala jsem to zastavit, nedokázala jsem ukotvit pozornost do mého chrámu důvěry.  Vnímání se odpojilo. Nadechla jsem se a jasně prohlásila, ANO. Ano tomu, co mělo přijít.  Mé ANO prostoupilo celým kosmickým prostorem.

Koupala jsem se v záři lehce růžové mlžné páry. Obestoupila mne a způsobila, že v lidských očích mé hraniční obrysy zamrzly. Cítila jsem se jako betonová socha.

(Znám to z průzkumů a studia v časových knihovnách. V zónách dřív projevených, ale nespojených s tímto – druhým – vesmírem. Jako mladí jsme se tak bavili. Ustrnuli jsme v tvarech lidských kamenných soch. Chce to cvik, umět se protáhnout do zatuhlých krystalických struktur, které už nejsou živé. Trénuje se tím přestup dechem mezi hranicemi realit dvou vedle sebe pracujících vibračních membrán, kterému se říká prostor v čase. Chvíli vždycky trvalo, než zmizely šrámy a prasklinky v mé struktuře, ale byla to velká zábava. Hráli jsme si tak na schovávanou s našimi učiteli. Tedy aspoň jsme si to mysleli.)

Chvíli to nebylo příjemné. Zatuhla jsem. Pak se mi najednou zóna propojení naplnila modrou blankytnou vlnou. Věděla jsem, že se mi uzavírá přístup ke vzpomínkám. V rotujícím kruhu se postupně, jedna po druhé zalévalo 12 bran k mé krystalické, multidimenzionální, čisté hlavové bláně. Uzavřel se a znepřístupnil křišťálový chrám rotující nad zlatou sluneční a stříbrnou měsíční vibrační blánou. Chrám propojující povahu a charakter. Měsíční chrám povahy a sluneční chrám charakteru byly také znepřístupněny.

Oblaka páry, která vznikla díky rychlému zatuhnutí, zakryla v mém centru projekce přímý vstup z šišinky do vnitřních drah, vedoucích do vnitrospektrálního vnímání. Každé otočení odklonilo u jednotlivé brány všechno nad časovou hranou. Chrám Bohyně-Boha-Světla se s přijetím a zaostřením mých vln očima Člověka ztrácel v růžových oblacích, které se stávaly postupně tmavšími a tmavšími, až zčernaly.

Nezajímalo mne, co se děje. Stála jsem oděná v hávu rosy. V Jeho mysli jsem se viděla jako velká, urostlá, trochu bílá pěnová dívčí struktura. Mých šest párů proudů, které používáme jednotlivě tam, kde má Člověk ruce a brouk nohy, nebo pták křídla, se začaly slepovat. Chrám regenerace se zamlžil žlutou. Tam, kde to duhově jiskřilo a bíle perlilo, kde dřív stály mé kolegyně a kde učitelé mi nedávno předali myrhu ukončení a zasvěcení, nebylo nic. Jen žlutý dým.

Nezajímalo mne to. Poprvé jsem se totiž dotkla povrchu Země. Má noha zacítila spodní rotační spirálové vibrační pole. Mé nohy. Byly dvě! Udělala jsme první pohyb. A – zarazila jsem se. Něco je jinak. Něco se stalo. Něco je špatně. Cítila jsem v zádech – tam, kde je křížový spoj v bedrech a my máme vír propojující se se strukturou pospolitosti – že vznikla průrva. Díra. Nic. Tma. Chrám pospolitosti sice stál, ale nevedla k němu cesta. Vznášel se. Já ne. Obejmula mne Země.

Najednou jsem nevěděla. Kde DNES jsem a s kým DNES sdílím své proudy. Komu DNES svým věděním a zkušenostmi mám usměrnit jeho proudy, když přejde hranice chrámu radosti a dostane se do vírů hustých, mu neznámých struktur, barev a zvuků. Zase se svět zastavil.

Mám vzít první pohyb zpět? Mám pokračovat? Nadechla jsem se a znovu prohlásila do celého kosmu, ANO, chci pokračovat.

Mé víčko poprvé mrklo. A zase – byly dvě! Uviděla jsem v mysli Člověka, v jeho centru projekce, svůj zemský obraz:  mladá žena v dlouhých lněných bílých šatech s modrýma očima s božsky vytvarovaným tělem. Ještě jsem zaostřila na obraz mého čela mezi oči. Tam mám strukturu mně dobře známou – chrám respektu a úcty. Lokalizuje a vnímá můj prostor a prostory druhých, hranice a zóny kam vstoupit a kam nevstupovat. Kde nejsem vhodná nebo kam už není bezpečno se vydat. V Jeho mysli je na mém čele tmavá neprostupná zeď, díra, skvrna, něco, co neexistuje. Zarazilo mne to.

Můj obraz v jeho mysli se začal ztrácet. Nebo jsem se začala ztrácet já? Co se děje? Cítím svou hruď. Uprostřed mne se něco děje. Rozrůstá se to a zaplavuje mne to pocity. Vnímám spolupráci a společné pulzování. Země – Matka – vystrčila z jehličí ruku a v otevřené dlani mi nabízí průhledný načervenalý krystal ve tvaru srdce. Je čerstvý, ještě teplý, měkký, právě vytvořený. Sálá z něj přijetí, bezpečí, podpora.

Váhám. Je v něm i trochu tmavých vln. Dravosti, ale taky zvídavosti. Mísí se v něm touha po moci se silou bez zneužití. Něco v něm chybí. Něco v něm není moje. Něco, co musí být vyjmuto, změněno nebo předáno.

Vrací mne to zpět domů. Byl to sen? Byla to hra? Že by na mne mladí ušili kulišárnu? Tak jako my kdysi v prvním vesmíru našim učitelům? Jdu známou cestou. Nádherné lesy. Už jsem nad nimi, na kopci. Jdu a už se vznáším k prvnímu přechodovému stupni. Co se to děje? Místo známého prostoru – omývací zóny – jenom černá díra. Ani to nedokážu pojmout. Nedokážu k tomu jít, nedokážu… CO SE TO STALO?!! Nechápu. Všechno není.

Byla jsem chvíli pryč, mimo své, jen jsem se tak bavila venku. A asi se zbortila struktura. Možná vybuchl portál nebo prostě přírodní katastrofa, nevím. Cítím vinu, že jsem tady nebyla. Vinu, že to nezměním a nepomohla jsem. Smutek. Oddělení. Konečnost. Co teď?…

Ale – Země je nádherná. Vracím se zpět k lesům, k mýtině. K Člověku. Zpět na místo, kde je na dlani ruky Matky Země SRDCE. Zastavím se. Nadechnu se a potřetí volám kosmem: „ ANO, JDU DO TOHO!“

Přijímám srdce do místa ve mně, kde Člověku poprvé začne bít srdce. To mateřské srdce patří do místa, kde jsme všichni doma. Do lůna.

Nadechnu se a mrknu podruhé. Zmizelo to místo na čele. Zmizelo všechno, co jsem znala. Člověk stojí přede mnou a nabízí mi svou dlaň. Cítím proudy našich společných srdcí. Srdcí pod pupkem, srdcí v hlavě i srdcí na hrudi. Srdce chrámu pospolitosti, chrámu respektu a chrámu Lásky. Jsem ve víru duhových spirál. Podávám mu svou ruku. Je mi jedno, že mám jen dvě. Je mi jedno, že jsem spadla do času. Je mi jedno, že chození po Zemi trochu bolí.

Ve své mysli (ó jé – já mám MYSL!) se vidím, jak klekám na Zem. Na tu úžasnou nádhernou modrozelenou paní Gáiu. Poklekám na kolena, pokládám láskyplně dlaně na jehličí a čelo opírám o mech u stromu. A do jejího srdce, toho nejčistčího jaké znám, tiše šeptám… „děkuji Ti, moje milovaná planeto. Budu chránit tvůj dar, budu ho rozvíjet, rozmnožím ho a předám ho mnoha dalším, kteří čekají, aby odkryli Tvoje už vybudované chrámy a začlenili je do struktury našeho Vesmíru. Celý Kosmos( BŮH –BOHYNĚ –SVĚTLO) na ně čeká.“

Držím ruku Muže. Naše okolí zrůžovělo. Jsme dvě bytosti v jednom velkém růžovém poli. Otevírám svůj chrám důvěry, své První Srdce, dar Země. Žiju.  Zemská rovina přijímá Ženu nesoucí semínko chrámů zvídavosti, nesoupeření a spolupráce. Gaia a Já se navzájem nepodmíněně podporujeme. Vím, že jsem pro ni jedinečná a nepostradatelná. Přijímám zcela a úplně Gaiu a její síly a ona přijímá zcela a úplně mne. Gaia je pro mne chrámem bezpečí.

A má srdce? Mé chrámy? Co je s nimi dál? No, dávám tomu pár dnů. Teď si chci užít té nádherné lepkavé růžové pěny. Zamilovala jsem se totiž do ČLOVĚKA. A není náhodou Valentýna?

MILUJTE ČLOVĚKA V SOBĚ. A UŽIJTE SI TO RŮŽOVÉ ŠÍLENSTVÍ.

Poznámka ke kopírování:

Tuto českou verzi je možné v nezkrácené a neupravené podobě dále kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, pokud bude připojena celá tato poznámka včetně všech zdrojů i s aktivními odkazy. www.evarakova.cz